CERMAT přijímačky. Tato dvě slova dokáží vyvolat silnou úzkost nejen v rodičích, ale už i u dětí v páté třídě, a přirozeně u deváťáků. Proč se přikládá tak velká váha přijímačkám na střední, když většina absolventů škol využije v životě v podstatě jen to, co se naučili úplně na začátku školní docházky - tedy jen dovednost ve čtení a psaní? 

Mýtus č. 1: Vzdělání rozhoduje o kvalitě života

"Když se nedostane na gympl, skončí pod mostem!" Slýcháte to také, nebo to dokonce sami říkáte? Mnozí staví přijímačky na roveň soudného dne. V reálu se ale málokdo při pohovoru na práci ptá, na jakou střední nebo vysokou jste chodili. Sami jste jistě poznali, že v praxi je nejdůležitější co umíte. Přitom ani ty nejlepší školy toho mnoho v životě využitelného nenaučí. Dějepis? Literatura? Chemie? Biologie? Fyzika? Matematika? Opravdu něco z toho každý den používáte pro vydělávání peněz? Matematiku nebo fyziku v nejlepším případě aplikujete skrze software. Určitě ne ručními výpočty. Ostatní "vzdělání" typu dějepis či literatura nevyužijete absolutně k ničemu. 
Takže jsou školy důležité jen kvůli záznamu v životopisu? Po pravdě, dnes se přihlíží více k profilu na LinkedIn s ukázkami práce a dovedností, než k životopisu. Zaměstnavatelé hledají hlavně tvořivce. (Ve státní sféře je tomu ale jinak. Chcete-li, aby se vaše dítě mělo šanci stát vyšším státním úředníkem a nemuselo tedy v životě moc pracovat, potom je pestrý výčet škol v životopise nutností.)
Možná to ještě nevíte, ale školy jsou především od toho, aby segregovaly společnost. Prostředkem k segregaci je tzv. "klasifikace", neboli třídění do společenských vrstev pomocí známek. Kdo věří v tento systém a uctívá jej, stává se zpravidla zaměstnancem. Komu toto nevyhovuje, stává se spíše zaměstnavatelem (a zaměstnává uctívače systému). 
Na jedné straně jsou zaměstnanci v krysím kole, na straně druhé zaměstnavatelé, kteří si vybírají pracovníky z řad absolventů rozmanitých škol majících za cíl pouze trénink poslušnosti v plnění co nejnesmyslnějších úkolů, aby tyto absolventy zařadili do jimi navržených krysích kol. 
O kvalitě života nerozhoduje vzdělání, ale osobní přesvědčení.

Mýtus č. 2: Prestiž je všechno!

"Moje dítě musí na gymnázium, tam se hlásí jen ti nejlepší!" Ano, prestiž škol hraje velkou roli. Chápeme, že chcete pro své děti to nejlepší. Ale je rozdíl mezi "nejlepším" a "nejprestižnějším". Někdy je méně známá škola, která lépe sedí k povaze a zájmům vašeho dítěte, mnohem lepší volbou než ta "TOP" škola, kde bude vaše ratolest jen další čísílko ve statistice. Navíc, po pár letech se na ten hon za prestiží zapomene a zůstanou jen vzpomínky na spolužáky, kantory a nekonečné hodiny matematiky.

Mýtus č. 3: Rodičovská ambice na steroidech

A teď ruku na srdce, rodiče. Není to občas i o našich vlastních nenaplněných snech a ambicích? "Já jsem se na gympl nedostal, tak aspoň moje dítě!" nebo "Já jsem na gympl chodil, tak bude i moje dítě." Tato myšlenka může nevědomky (nebo i vědomě) tlačit na naše děti, které už tak mají dost starostí s pubertou a s tím, jak se vyhnout rannímu vstávání. Přijímačky se tak stávají arénou, kde se bojuje nejen o budoucnost dětí, ale i o rodičovské ego.

Mýtus č. 4: Jeden test = celý člověk

Představte si to: několik hodin pod tlakem, mozek v křeči, čas neúprosně letí, a všichni žáci řeší stejné standardizované otázky CERMAT testů. A na základě tohohle stresového maratonu se rozhoduje, jestli jste "dost dobří". Je to, jako byste chtěli posoudit kuchaře podle toho, jak rychle oloupe brambory, místo podle toho, jak chutná jeho svíčková. Schopnost řešit jednotné testy je jedna věc, ale studijní potenciál, kreativita, píle a sociální dovednosti jsou věci úplně jiné, a často mnohem důležitější pro život.

Takže co s tím?

Nechápejte nás špatně, centralizované přijímací zkoušky mají svůj smysl – nějaký jednotný a spravedlivý systém výběru prostě potřeba je. CERMAT testy alespoň zajišťují, že všichni žáci řeší stejné úkoly za stejných podmínek. Ale možná bychom se měli trochu nadechnout a zkusit se na ně podívat s větším klidem. Přijímačky jsou jen jeden z mnoha kroků na dlouhé cestě. Pokud to nevyjde napoprvé, svět se nezboří. Existují jiné školy, jiné cesty, a co je nejdůležitější – spokojené dítě, které se učí rádo a s chutí, je mnohem cennější než dítě s razítkem "přijat na prestižní školu", ale s permanentním tikem v oku.

Takže se držte, hlavně nepanikařte a pamatujte, že život je mnohem víc než jen jeden centralizovaný test z češtiny a matematiky! A pokud to nevyjde, vždycky se dá najít ta střední, která je pro vaše dítě ta pravá. A třeba tam potká skvělé lidi, najde svůj směr a bude šťastné. A to je přece to nejdůležitější, no ne?